Keňa

Jedeme do Afriky..., nebo ne?

Na začátku léta 2020 jsem se na Facebooku seznámila s českou misionářkou Radkou, která už mnoho let žije ve východoafrickém státě Keňa a tam i slouží. Primárně se stará o děti a snaží se rozšiřovat svoji vlastní farmu a podporovat místní farmáře. Dokonce se zde vdala za místního muže a společně vychovávají jednu vlastní dceru a jednu adoptovanou. Ale dětí, o které se starají, mají doma víc než dvacet, a v projektu už možná víc než třicet.

Začala jsem sledovat její videa a příspěvky a později jsem ji i kontaktovala. Začaly jsme si psát, volat, a v podstatě jsme pak byly v každodenním styku. Protože nerada pracuje na počítači a s podobnými vymoženostmi se moc nesnese, jak sama říká, tak mě čas od času požádala, abych jí pomohla něco napsat pro sponzory nebo něco vytvořit, vyhledat...

A já jsem jí pomáhala velice ráda, protože mě to zaprvé bavilo a zadruhé se mi čím dál víc líbila její vize práce, kterou v Keni dělá a chce dělat. Navíc jsem měla ve videohovorech možnost vidět všechny děti a s některými si i trochu popovídat nebo s nimi udělat nějakou legraci. Některé děti se mi pak i smály, protože když na jejich farmu přibyla nová kravička, pojmenovali ji po mně... ha ha ha :-D

Byl to už více než rok, co jsem se modlila za to, kde si mě Bůh chce použít. A už jsem tak nějak tušila, že tam, kde bydlím, nezůstanu. Pozorovala jsem, že se mi v mnoha směrech v místě mého bydliště zavírají dveře. Když se ale někde zavírají, tak jinde se přece musí otevřít, ne? A právě proto jsem se Boha ptala, kde jsou pro mě ty otevřené dveře.

V průběhu několika měsíců jsem pak zkoušela hledat práci na Valašsku, v Jihomoravském kraji, ve Středočeském kraji, a stále nic. Zavřeno.

A tak mi do mysli přišla myšlenka, co když jsem se s tou misionářkou seznámila proto, abych jela do Keni jí pomoct? Co když to je Boží vůle? Ona v té době hodně volala k Bohu, aby jí poslal nějakou pomoc. Začala jsem se modlit za to, zda mě Bůh chce poslat do Afriky. A v momentě, kdy jsem o svých myšlenkách řekla Radce, tak z její strany započalo období přemlouvání :-). Skoro každý den se mě ptala, jestli už mám letenku, jestli letím... Člověk by to mohl nazvat možná takovou lehkou manipulací, ale já jsem ji na jednu stranu chápala, protože i když kolem sebe měla pomocníky, neměla nikoho přímo v Keni, kdo by jí pomohl na té duchovní úrovni, kdo by se s ní modlil a byl jí takto přímo oporou.

Modlila jsem se opravdu intenzivně, ale po nějaké době vlivem různých událostí naše komunikace ochladla, a tak ochladly i moje modlitby. Ale jednoho dne se mi misionářka znovu ozvala s prosbou o pomoc při psaní nějakého projektu. A tehdy se naše komunikace obnovila.

Přišlo mi to zvláštní, jakým stylem a v jaké době jsme spolu opět začaly mluvit a psát si. Mockrát jsem se ptala Pána Boha na to, jestli mám skutečně odjet, nebo ne. Byla jsem v kontaktu i s jedním mladičkým bratrem, který chtěl též odletět do Afriky, a společně jsme se modlili za moudrost.

Na začátku dalšího roku jsem řešila nějaké osobní věci a do toho mi v hlavě stále zněla KEŇA! A to od rána do večera... Přemýšlela jsem, že pokud je to Boží záměr, tak je to opravdu zvláštní, protože ano - mám srdce pro děti a pro potřebné, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych doopravdy chtěla odletět přímo do Afriky (jsem nasměrovaná spíše na Východ). Ale věděla jsem, že pokud mě tam Bůh pošle, tak odletím.

Na konci ledna jsem už cítila tlak (nejen kvůli myšlence na Keňu, ale i kvůli tomu, že drahá Radka po mně chtěla nějaké konečné rozhodnutí, zda přiletím, nebo ne. Respektive chtěla, abych jí řekla, že přiletím...).

A protože jsem tehdy řešila více věcí, věděla jsem, že musím jít do půstu, protože jsem měla pocit, že se brzo zblázním. Zároveň jsem zatoužila být mnohem blíže Bohu a trávit s Ním víc času. A tak jsem se rozhodla pro jednadvacetidenní půst, ve kterém jsem (hlavně ke konci) prožila takovou Boží blízkost, že když jsem pak skončila a dávala jsem si kávu, bylo mi líto, že jsem nepokračovala dál :-). Hned druhý den po skončení půstu mi ten čas moc chyběl, i když to nebylo každý den úplně jednoduché.

Půst skončil, a já jsem stále nevěděla, co s Keňou. A tak jsem přemýšlela a přemýšlela, ptala jsem se i jiných bratrů a sester na jejich názory ohledně toho všeho a modlila jsem se... A pak jsem si jednoho dne řekla:

"No nic, tady stejně nezůstanu, tak kam jinam bych šla než do Afriky, že jo?" A bylo to.

Když jsem to oznámila Radce, byla samozřejmě "MEGA" nadšená, jásala, radovala se a okamžitě začala plánovat, co a jak. No a já jsem též začala plánovat. Hledala jsem nejlevnější letenky, dívala jsem se na internet nebo jsem psala e-maily s dotazy ohledně váhy zavazadel a dalších různých věcí, které jsem potřebovala vědět. Každý den, když jsem po práci měla čas, jsem seděla u notebooku a vyhledávala veškeré informace, které se najít daly. Psala jsem na českou ambasádu v Keni a na keňskou ambasádu v Německu...

Mezitím jsem pomáhala Radce s propagací jejího projektu, takže jsem byla velice známá v okruhu jejích hlavních sponzorů. A toho kamarádka využila a požádala své sponzory o finanční příspěvek na mou letenku.

Víte, mně to všechno přišlo opravdu hodně zvláštní. Pocity nadšení z toho, co bude, střídaly pocity nepokoje a obav z nového místa a také z toho, že poletím úplně sama na jiný kontinent, kde v podstatě nikoho neznám. Byla tu i spousta dalších okolností, které v tom všem hrály roli. Brala jsem to všechno hodně vážně, protože pro mě to nebyla jen nějaká možnost dovolené, ale chtěla jsem odletět s vědomím, že jedu do služby, kam mě posílá Bůh. Tak jsem začala prosit Boha, aby mi, pokud mám opravdu odletět, poslal někoho, kdo poletí se mnou, a aby mi pomohl sehnat peníze na letenku plus na další potřebné výdaje jako třeba povinné očkování proti žluté zimnici a mnoho dalšího.

A to všechno se stalo! Ozvali se sponzoři, kteří mi přispěli na letenku nemalou částkou, a to se mi podařilo najít skutečně hodně levnou letenku s celkem pohodlným letem. Přes Istanbul a s prohlídkou Istanbulu.

Pak se mi ozval člověk, který mi nabídl, že mi do Keni bude dělat doprovod a že se tam porozhlédne, aby věděl, co a jak, a aby se mohl později též do Afriky přesunout. Nejspíš nastálo.

A tak jsem si říkala, že když se po modlitbách najednou tohle všechno děje, tak to asi tak má být... Jenže nezapomínejme, že satan se převléká za anděla světla a snaží se napodobovat Boží dílo a jednání.

Po velmi krátké době jsem zjistila, že můj potenciální doprovod mi neříká tak úplně ve všem pravdu, a to mě hodně znepokojovalo, protože jsem s ním měla letět někam do tramtárie a potřebovala jsem vědět, že je na něho spoleh. Jenže ruku na srdce - jak může člověk přes Messenger a jiné sociální sítě o někom zjistit, zda mu může skutečně věřit? Začala jsem mu klást cílené otázky, a po pár dnech z něj vylezlo to, co jsem tušila - měl manželku a tu prý s sebou brát nebude. A tak jsem mu řekla, že pokud má ženu, tak ať ji vezme s sebou, ale že já s ním sama nepoletím. Po několika dnech mi řekl, že tedy manželku vezme a že chtějí natrvalo zůstat v Africe. Jaká to náhlá změna, že?

A protože jsem chtěla vědět, s kým tedy poletím a komu mám zajišťovat letenky a víza, tak jsem se spojila i s manželkou onoho muže. A od té doby jsem věděla, že je zde něco, co mi nějakým způsobem říká STOP! Duch svatý mi ukazoval, o co jde, ale já jsem to nedokázala pochopit. Čím více jsem s nimi byla v kontaktu, tím více jsem tušila, co není v pořádku. A to nebyly jenom lži, o kterých jsem věděla a na které jsem se primárně toho muže už neptala. Ale byla to spousta mlžení na moje další různé otázky. Obzvláště na otázky ohledně Pána Ježíše.

Nicméně jsem zajistila letenky, třikrát East African Visa (měli jsme přiletět do Ugandy, přespat v nějaké místní církvi a pak jet pět set kilometrů na hranice s Keňou, kde si nás měli vyzvednout naši hostitelé) a pozvání do domu Radky a jejího manžela Bena, které nám vystavil právě on, jakožto rodilý Keňan. A po neskutečně dlouhém domlouvání jsme se dohodli také na datu odletu z Vídně do Entebe v Ugandě. Mělo to být sedmnáctého dubna. Jakmile ale padlo pevné datum, ozval se v mém srdci i v mysli tak velký nepokoj, že jsem k tomu nemohla zůstat netečná. Začala jsem se tedy Boha ptát, co se děje, a zároveň jsem už věděla některé velmi podstatné a vážné informace o lidech, kteří měli letět se mnou.

Třicátého března jsem měla jít k zubaři a na očkování proti žluté zimnici, které jsem bezpodmínečně musela mít pro vstup na území Ugandy. Nakonec jsem se rozhodla, že na očkování nepůjdu. Dál jsem se ptala Boha, proč mám takový nepokoj a zda mám skutečně odletět. Začínala jsem být už zoufalá, protože den odletu se blížil. Moje rodina dělala, jako že o ničem neví, ale přitom všichni všechno moc dobře věděli. Takže jsem jim pak na rovinu řekla, že během dubna nejspíš odletím do Afriky (o tom, že to má být na půl roku, jsem se už nezmínila).

Bouře v mé hlavě začala být tak velká, že jsem už nevěděla, jak dál, a prosila jsem i jiné křesťany, aby se za mě modlili. A jednoho večera jsem si pustila film Encounter (Setkání), a u toho jsem ještě cosi dělala na notebooku. Film byl s titulky, ale já jsem ho už jednou viděla, takže jsem nedávala příliš pozor. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem zpozorněla. Muž, který hrál postavu Ježíše, promlouval k úspěšnému podnikateli. Hovořil s ním o jeho životě, a pak pronesl větu:

"Já nepotřebuji, abys byl misionářem někde v Africe. Chci, abys byl se mnou..."

V ten moment jsem věděla, že mi Bůh na moje otázky odpověděl. Možná si říkáte: "Cože? Prostřednictvím filmu ti Bůh něco řekl?" Ano! Řekl, a pak dokonce i mnohonásobně potvrdil.

V průběhu dalších pár dnů jsem se modlila za to, jak to mám všem oznámit, a také za to, aby to hlavně Radce neublížilo. Nakonec jsem jí své rozhodnutí, že nepoletím, oznámila. Oznámila jsem to i tomu manželskému páru. Radka to přijala nad mé očekávání v klidu, ale byla smutná. Ovšem manželský pár už tak klidný nebyl. Musela jsem samozřejmě vyřešit storno mé letenky i víza, přičemž keňská ambasáda v Německu se na mě jaksi vykašlala a při požadavku vrácení peněz se mi už neozvali. Ale budiž..., byly to moje peníze.

Horší bylo vysvětlovat sponzorům, že nepoletím, ale že jim peníze vrátím, případně je pošlu misionářce na její misijní účet. Vysvětlovat to sponzorům nebylo úplně jednoduché, protože jsem to vnímala tak, že z toho je ostuda a že celá tahle situace nemusela nastat, kdybych poslouchala Boha. A o to víc mě dodnes štve, že ti lidé otevřeli svoje srdce pro potenciální Boží dílo a byli ochotni mě podporovat i nadále, a nakonec z toho nic nebylo...

Když se tohle všechno vyřídilo, spadl mi kámen ze srdce. Byla jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně. Také jsem ale přemýšlela o tom, proč tedy všechno tak hezky vycházelo. Proč Bůh dopustil, abych si myslela, že mám odletět a že je to Jeho vůle. Později mi došlo, že to nebyl Boží hlas, který jsem slyšela. Stalo se totiž to, že když jsem po půstu neměla od Pána žádnou odpověď, převzala jsem vše do svých rukou, začala jsem se rozhodovat po svém a řekla jsem si, že to prostě bude Boží vůle a basta!

Po čase jsem se dozvěděla, co se dělo potom, co přiletěl ten manželský pár do Keni. Došlo mi, že kdybych odletěla, vrátila bych se úplně zničená..., pokud bych se ovšem vrátila. A také mi došlo, že já jsem skutečně tu Boží vůli vyměnila za svou... A právě v takových chvílích, kdy si začneme jít po svém a nečekáme na Boží povolání a zavolání, dovolíme ďáblu, aby začal operovat v naší mysli. A mnohdy takové situace končí i tragicky.

Nastal sedmnáctý duben, den, kdy jsem měla odlétat. Domluvila jsem se s tím manželským párem, že budu na příjmu, kdyby se cokoli dělo a kdyby potřebovali nějak pomoct. Nicméně v tento den, kdy jsem původně měla odlétat na africký kontinent, jsem vlakem odjela do jedné vsi u Brna ke kamarádce Jitce, která mě k sobě a k její rodině pozvala na víkend (nakonec z toho byl týden).

A protože tou dobou jsme se hodně přátelily, jela jsem s ní a její rodinou o měsíc později do Beskyd. V Beskydech ke mně promluvil skutečně Bůh, a bylo to něco, co jsem do té doby zažila jen párkrát... Cítila jsem Jeho přítomnost, Jeho lásku, a hlavně v tu chvíli se mi Beskydy vtiskly do srdce tak moc, že jsem začínala tušit, kam moje cesty povedou. O pár měsíců později jsem skutečně prožila Boží povolání -, ale ne do Afriky, nýbrž do Beskyd :-).

Kdybych tenkrát dala na své rozhodnutí a odletěla bych, nikdy bych neprožila to, co prožívám teď, protože tehdy jsem byla v obrovské nejistotě. Dnes ale vím, že i když neznám ještě všechny okolnosti, jsem na správném místě. Jsem tam, kam mě Bůh poslal.

Je třeba si uvědomit, že někdy Bůh prostě neodpoví hned. Myslím, že je to proto, aby upevnil naši trpělivost a prověřil naši víru a naprostou důvěru v to, že On má vše naplánované a nikdy s ničím nepřijde pozdě. Ani s odpovědí. Nežeňme se za rychlou odpovědí na naše modlitby! Čekejme na Boha a věřme Mu, že ať už se kolem nás bude dít cokoli, On má všechno pod kontrolou. Čekejme na Jeho odpověď, na Jeho vedení a povolání.

Na závěr bych chtěla dodat, že často Boha neslyšíme proto, že jsme zahlceni sami sebou a myšlenkami, co my bychom chtěli, a představami, jak by nám Bůh měl odpovědět. Často jsme zahlceni světem a všemi možnými věcmi a činnostmi, že se z našich modliteb stávají spíše jen takové instantní chvilky typu "RYCHLE POMODLIT A ŠUP ZPÁTKY DO PRÁCE". Ale takhle Bůh nefunguje. Použiji zde větu, kterou upřímně nemám moc ráda :-D, ale kterou jsem slyšela už mockrát od mnoha lidí a která je velice výstižná: "Uvědom si, že Bůh není automat na kafe, abys hodila modlitbu a ihned ti vypadla odpověď."

Čekat na to, až Bůh odpoví, nám mnohdy může připadat jako utrpení. Ale nezapomínejme na to, že: z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Římanům 5,3-5.

Ozeáš 12,7: Navrať se tedy ke svému Bohu, dbej na milosrdenství a právo, S NADĚJÍ VYTRVALE ČEKEJ NA SVÉHO BOHA.

Král David byl pomazaný za krále nad Izraelem asi ve svých patnácti letech, ale musel čekat do třiceti let, než skutečně usedl na trůn... ČEKAL, a nechal se formovat Bohem (2. Samuelova 5,4).