Klasy

Léto bylo v plném proudu, příroda hýřila barvami, všechno žilo naplno a bylo možné vidět, jak různé plody dozrávají a spějí ke sklizni. Bylo se na co těšit, protože sklizeň vždy přinášela něco dobrého - zejména ovoce jako třeba jablka, švestky, hrušky... :-)

To léto jsem nechodila moc ven, ani nevím proč. Možná to bylo tím, že mě nic moc nebavilo. Když to šlo, byla jsem doma (bydlela jsem tou dobou u babičky a táty) a něco jsem vyráběla, lepila, šila nebo psala. Vlastně jsem se chovala jako v době karantény, která probíhala na jaře.

Řešila jsem také otázku "Co dál?". Tím mám na mysli, co dál se svým životem. Už jsem věděla, že tam, kde jsem žila, se mi dveře na trhu práce zavírají a že půjdu někam dál, ale nevěděla jsem, kam. Proto jsem se neustále ptala Boha.

Do té doby jsem byla přesvědčená, že nepotřebuji žádnou církev, že si vystačím sama a že Pána Ježíše nemusím přece uctívat a chválit jen v církvi jakožto v instituci.

Byl to teprve rok a čtvrt, co jsem se znovu vrátila do plného života s Bohem. Předtím jsem tři a půl roku byla úplně mimo církev. Když jsem se vzpamatovala, respektive když Bůh na mě zavolal, začala jsem se modlit za to, kam mám chodit, do jaké církve patřit. A výsledkem mého hledání bylo, že jsem na půl roku zabředla do římskokatolické církve, z níž mě Bůh ale vysvobodil.

Pak v době mého pobytu v Bruselu jsem nějaký čas chodila do americké církve LifePoint Church Brussels. Když jsem se vrátila do Čech, nevěděla jsem, do jaké církve jít. V našem kraji je málo církví, a hlavně doprava z vesnice, kde jsem žila, byla o víkendech celkem náročná. No ale když už byla možnost někam jít, začaly se mi v mysli opět rojit myšlenky o tom, že církev vlastně nepotřebuju a že stejně se všechny církve rozpadají, tak proč se snažit někam zapadnout?

Dnes vím, že takové uvažování je nezdravé smýšlení, a hlavně člověk škodí sám sobě, když je tolik let úplně sám. Jsme totiž Kristovo tělo a jeden druhého potřebujeme.

Přišla i doba, kdy jsem si pokládala otázku, zda nestačí mít nějaké společenství mimo oficiální církev. A dodnes si myslím, že může nastat doba, kdy třeba nebudeme moct navštěvovat oficiální církve, ale budeme se scházet po skupinkách s touhou být spolu a chválit Pána. Jak je tomu třeba v zemích, kde jsou křesťané pronásledováni. No..., ale my zatím pronásledováni nejsme. Díky Pánu!

V momentě, kdy mi moje myšlenkové pochody představily všechny možné scénáře, všechna pro a proti a všechny možné situace, jsem se rozhodla, že prostě do církve chodit nebudu (a neříkám, že to bylo správně!).

O pár dní později jsem se na Facebooku seznámila s jednou českou misionářkou, která žije v Keni, a začaly jsme se bavit o misii a o tom, co je pro misii potřeba. Mnohokrát v našich rozhovorech padlo, že je nutná záštita církve. Ne jenom ta finanční záštita, ale hlavně modlitební podpora a vědomí toho, že za vámi někdo stojí a že v té cizí zemi nejste úplně sami. Jet na misii na vlastní pěst je obrovské riziko. Ale o tom teď psát nechci.

Tato misionářka mi povídala o tom, že nejde o to, být zaškatulkovaná v nějaké církvi, ale člověk skutečně nemůže být sám jako osoba patřící Kristu. Jsme Kristovo tělo a vzájemně se doplňujeme. Potřebujeme jeden druhého, potřebujeme se spolu scházet, sdílet se, modlit se, sloužit si navzájem dary, které nám byly dány...

Začalo mi to všechno hodně vrtat hlavou. Zjistila jsem, že tato žena má pravdu a že i v Bibli se píše o tom, že jsme jedno tělo a že se navzájem potřebujeme.

1. Korinstkým 12,12-30: Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho: "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?

Ve chvíli, kdy jsem si dokázala přiznat, že nějaké společenství prostě potřebuji, jsem se začala modlit za to, do jaké církve mám jít. A když se mi nedařilo skloubit dopravu od nás z vesnice se začátkem bohoslužby v nějakém sboru, tak jsem si vždycky řekla, že to prostě asi tak má být a že nikam chodit nemám (ano, dnes je mi jasné, že satan se mě snažil udržet v "pohodlí" domova a v přesvědčení, že nepotřebuji další křesťany).

Jednoho letního odpoledne se obloha zatáhla, a my jsme věděli, že má přijít bouřka a déšť (konečně!). Ten den mi bylo smutno. Seděla jsem na schodu před domem a najednou mě přepadla obrovská touha jít se projít na louku k lesu... Nedokázala jsem té touze odolat, a tak jsem se zvedla a šla jsem.

Na mé oblíbené louce rostly různé květiny, a vzpomínám si, že mě zaujal takový velký plac s kopretinami. Vydala jsem se směrem k nim, že si nějaké natrhám. Než jsem se ale stačila sehnout, prolétla mi hlavou myšlenka, abych se otočila a šla směrem k poli, kde rostly ještě stále zelené obilné klasy. Sama pro sebe jsem si řekla, proč bych měla chodit k tomu poli? A šla jsem blíž ke květinám, které jsem měla v úmyslu si natrhat, a znovu jsem se pro jednu z nich sehnula. V tom okamžiku mi znovu a mnohem silněji myslí prolétla stejná myšlenka: Jdi směrem k tomu poli! A když se to opakovalo potřetí, a mně došlo, že si tu kytici prostě nenatrhám, tak jsem se otočila a vydala se směrem k poli.

Vkročila jsem mezi klasy a procházela mezi nimi. A protože mi bylo stále smutno, začala jsem se modlit. A jak jsem tak stála uprostřed toho pole mezi klasy a modlila se, najednou jsem uslyšela hlas Ducha svatého, který mi říkal: "Podívej se támhle na ty klasy k té silnici."

Podívala jsem se, a skutečně jsem u silnice a pak i u polní cesty viděla růst tytéž klasy. Ale bylo jich jen pár a byly takové osamocené. V tu chvíli mě napadlo, co s těmi klasy bude, když rostou mimo pole? Až dozrají ke sklizni, tak je nikdo nesklidí a ony uschnou a zajdou. Nevydají žádný užitek.

Pak jsem se podívala zpět na pole, na němž jsem stála mezi klasy, které rostly pohromadě. Duch svatý mi ukázal rozdíl mezi klasy u silnice a klasy rostoucími na poli. Klasů, které rostou u silnice a u polní cesty, je sice pár pospolu, ale rostou tam, kde růst nemají a kam jejich semínka neměla být zasetá. Až přijde jejich čas a ony dozrají, tak skutečně uschnou a zajdou a nesplní účel, ke kterému byly určeny - nebudou ani ku prospěchu, ani ke škodě. Prostě zaniknou.

Klasy, které rostou na poli, vyrostly spolu, a spolu také dojdou cíle, ke kterému byly určeny. Až dozrají a přijde doba žně, budou všechny sklizeny a budou prospěšné pro mnoho dalších věcí. Všechny tyto klasy budou užitečné i nadále, protože z nich vzejde něco dalšího.

A tak je to i s námi. Nemůžeme růst někde sami u cesty a jen se dívat na pole, které se zelená a roste ke společnému užitku.

Nemůžeme si myslet, že si sami vystačíme. To není možné. Pokud budeme takto uvažovat, vždy budeme stát na jednom místě, nikam se nepohneme, nebudeme užiteční a nebudeme stát v tom, do čeho nás Bůh povolal. A přesně to chce nepřítel. Abychom zůstali nečinní, odříznutí od ostatních, slepí, hluší, mlčenliví...

Pokud jsme se skutečně rozhodli pro život s Bohem a vydali jsme Mu své srdce a svůj život, budeme mít touhu Mu sloužit a být v Jeho vůli, to znamená dělat to, do čeho nás povolal.

A On nás nepovolal k tomu, abychom žili každý sám.

Být úplně sám nese velká rizika. Znamená to nemít podporu v těžkých situacích a v duchovních bojích, a pak také mnohdy roste tendence být pyšný na základě pocitu "JÁ si vystačím sám. Nikoho dalšího nepotřebuji.".

Samozřejmě že Bůh vždycky bude s tebou a bude tě chránit. Nikdy tě neopustí. Ale uvědom si, že On pro tebe chce to nejlepší. Když se odřízneš od ostatních bratrů a sester, můžeš si ublížit, a to Božím záměrem skutečně není, protože Bůh tě miluje a má s tebou myšlenky o pokoji, a ne o zlu. Chce ti dát budoucnost a naději (viz Jeremiáš 29,11).

Efezským 4,11-17: A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.