Modrá značka

Modrá značka

Turistických značek je několik, ale když jsme tehdy na Ostrém přešly s kamarádkou Dančou ze žluté na modrou a té jsme se držely, došlo mi, jak moc je fajn, že tady ty značky jsou.

Turistickým značkám jsem nikdy nerozuměla. Nevěděla jsem, co která znamená, a ani jsem se o to příliš nezajímala. Říkala jsem si, že když člověk někam jde, tak přece nepotřebuje nějaké značky, a hlavně v husté přírodě už jistě značky nejsou... Jenže to jsem nevěděla, jak moc se mýlím.

Když jsem se přestěhovala na Slezsko a definitivně jsem se zamilovala do Beskyd, začala jsem více chodit a turistika se stala mým koníčkem. A musím říct, že ze všeho, co jsem kdy dělala, mě právě horská turistika naplňuje nejvíc. Začala jsem si víc všímat cedulí a ukazatelů a fotit je, abych vždy věděla, kde jsem vlastně byla. Ze začátku jsem chodila do hor jen s kamarádkou Pájou. Ale pak najednou přišly i chvíle (a dodnes takové chvíle jsou), kdy jsem se sebrala a šla jsem sama. Jako například na Ostrý nebo na Velký Stožek. Většinou jdu sama ve dnech, kdy skutečně potřebuji být jen s Bohem, a příroda - hlavně hory - je nejideálnější místo pro čas strávený s Bohem.

Přihlásila jsem se do jedné facebookové skupiny "Turistika v Beskydech" a začala jsem sledovat, kam všude lidé chodí, po jakých značkách, jaké mají doporučení, poznatky, postřehy... Hlavně jsem si uvědomila, že lidé, kteří se ve skupině sdílejí se svými příspěvky, často zmiňují mimo jiné i ty barevné značky, po kterých vedla jejich trasa.

Když jsem poprvé plánovala, že sama vyjdu na Ostrý (1044 m. n. m.), ptala jsem se lidí ve skupině na nejlepší trasu. Každý, kdo mi radil, vždycky dodal, po které značce mám jít. A tak jsem si vybrala trasu z Hrádku, která vedla 10, 5 kilometrů po žluté značce. Došlo mi, že značky samy o sobě jsou ukazatelé a že bez nich se turista, obzvláště v horách, neobejde, pokud tu danou oblast nemá skutečně prochozenou.

Před pár dny jsem se s Dančou vydala opět na Ostrý, a tam jsme se dohodly, že půjdeme po hřebeni dál. Nevěděly jsme přesně kam jít, ale mohly jsme si přečíst informace na ukazateli a orientovat se dále po modré značce. Ještě před pár lety bych byla hodně nervózní z toho, že jdeme někam, kde to vůbec neznáme, a ještě k tomu někde v lese, v horách...

Ale v tento den jsem nervózní nebyla. Za prvé jsme se dohodly, kam tedy dále půjdeme, takže už jsme znaly směr, a za druhé jsme se držely modré značky, která nás měla dovést až na vrchol Slavíče.

Šly jsme úplně neznámou, ale zato nádhernou zalesněnou krajinou po hřebeni mezi Ostrým a Slavíčem. Místy bylo jasné, že jdeme po cestě, jindy to tak jednoznačné nebylo (kvůli porostu a bahnu), takže byly i chvilky, kdy jsme si říkaly, jestli vůbec jdeme dobře. Ale byly jsme si jisté jednou věcí - jdeme po modré. Tudíž pokud více jak dva kilometry nenajdeme modrou značku, vrátíme se zpět, dokud se nějaká modrá neobjeví. A pokud bychom sešly z modré, byla možnost v té oblasti potkat ještě červenou. Po ní bychom též došly. Sice jinou cestou a oklikou, ale došly bychom.

Značka byla jistota. Udávala směr. I kdybychom nevěděly, kam zrovna jdeme, tak jisté je, že po značce bychom někam došly - nezůstaly bychom ztracené někde v horách bez pomoci. Pokaždé, když jsem uviděla tu modrou značku, cítila jsem pokoj a šla jsem s vědomím, že jdu dobře.

Tak je to i v našem vztahu s Bohem. Bůh je naše značka - náš směr - náš ukazatel, a hlavně náš cíl. Při cestě za Ním kráčíme s Ním! Víme, po které značce jít. A pokud ne, můžeme se Ho ptát, modlit se, a On nám ukáže, kudy máme jít...

Někdy se stane, že jdeme dobře, ale dojdeme k nějakému rozcestí, na kterém je značení nedostatečné nebo žádné. My víme, kudy jít, ale přesto si kolikrát vybereme cestu, která se nám zdá snadnější, než cestu sice zdánlivě horší, ale zato tu pravou. Někdy se také stane, že prostě změníme směr a vydáme se po jinak zbarvené značce jen proto, abychom zjistili, kam až nás zavede. Tím si můžeme přivodit spoustu nepříjemností. Na nějaké túře si minimálně přivodíme bolest nohou ze zbytečných kilometrů navíc, případně dojdeme jinam, než jsme chtěli, a budeme se muset vracet...

Na cestě s Bohem se nám stává totéž. Víme, že jdeme dobře, ale někdy podlehneme pokušení odbočit.

Ale mám dobrou zprávu! I když odbočíme, máme stále možnost držet se značek. Nejdeme třeba po té původní, ale jdeme po značce, která nás k té původní může zavést. Nebo se jednoduše vrátíme. Jakmile se ale značek pustíme a přestaneme si jich všímat, začneme si jen tak svévolně pobíhat i tam, kde to neznáme a kde je to nebezpečné, může nás to často stát i život. A to jak v přírodě, tak i ve vztahu s Pánem Ježíšem.

Mnohými těmi značkami ve vztahu s Bohem je Boží slovo - verše, skrze které k nám Bůh mluví a směruje nás. Ukazuje nám, jak jít dál...

Žalm 119,105: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.

Žalm 32,8: Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.

Ježíš je naše jediná jistota. Myslím, že On počítá s tím, že někdy sejdeme z cesty a půjdeme jinudy, ale když se Ho budeme stále držet, On nás vždy znovu navede na tu správnou cestu.

Jan 14,6: Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."

Jakmile se Ho ale pustíme a půjdeme si na vlastní pěst s tím, že "Já sám to všecko zvládnu!", ztratíme se. A hledat značku uprostřed hlubokého a temného lesa mimo vyznačené trasy dá někdy skutečně zabrat.