Státní zkoušky

Státní zkoušky

Od dětství mi všichni říkali, že budu jako moji rodiče a že to daleko nedotáhnu. Dnes ale nemám dojem, že moji rodiče to nikam nedotáhli... Každý z nich se učil na nějaké škole a vyučil se, a moje máma dokonce dodělávala školu až po mém narození. Ono nezáleží na tom, kdo má jakou školu, ale na tom, jaký je kdo člověk.

Mnozí ale naráželi převážně na to, že moje mamka mě měla v sedmnácti letech a že rodiče se brzy po narození druhého dítěte, mé sestry, rozvedli. Máma pak na nás byla sama a byli jsme pod dohledem sociálky. A jak už to tak bývá, lidé umí být zlí a hodně kousaví a často umí vymýšlet různé teorie... Žel mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že slova, která nad někým vynášejí, mají velkou moc. Můžou působit jako požehnání, ale mnohdy také jako prokletí. Můžou rozveselit, povzbudit, utěšit, pohladit, ale můžou také urazit, zranit, rozplakat, zničit... Ne nadarmo se v Božím slově píše o tom, abychom si dávali pozor na jazyk (List Jakubův 3, 1-12).

Ze všech stran, od rodiny, spolužáků a učitelek jsem slýchala, na co všechno nemám a co všechno nezvládnu. Neměla jsem nikdy moc dobré známky, proto všichni předpokládali, že se vyučím, a to ještě kdoví jestli, a pak půjdu pracovat.

Já jsem ale už v deváté třídě začala snít o studiu na vysoké škole. Chodila jsem do městské knihovny a na internetu jsem si hledala informace o dostupných školách, četla jsem požadavky a kritéria přijetí... Ale pak jsem vždy z toho obláčku snění spadla a vrátila se do reality. Já a výška? Ha ha...

V necelých šestnácti letech jsem uvěřila v Boha a přijala Pána Ježíše. Začala jsem chodit do společenství, na mládež, a setkávala jsem se s lidmi, kteří mě často povzbuzovali. Ale například moje máma mi nikdy neřekla, že něco nezvládnu. Byla jedna z mála, která buď mlčela, nebo mě povzbudila, co se týkalo studia.

Jednou jsem něco řešila s jednou sestrou a měla jsem napsat na papír, čeho bych v budoucnu chtěla dosáhnout... Mimo jiné jsem napsala i to, že bych chtěla vystudovat alespoň vyšší odbornou školu. Ta sestra si to četla a po chvilce vzala propisku, škrtla slova "vyšší odborná škola" a napsala "VŠ". A to mi dalo novou naději... U Boha přece není nic nemožné, že?
Lukáš 1, 37: Neboť 'u Boha není nic nemožného'.

Při výběru povolání na konci základní školy jsem velmi toužila jít na nějakou školu se sociálním zaměřením. Jenže moje známky byly velice špatné, a navíc mi vůbec nešla matematika. Byla jsem ráda, když jsem prolezla alespoň se čtyřkou. Třídní učitelka mi řekla, že to mám zkusit, ale rodina mě od toho odrazovala. Tak jsem si podala přihlášku na učiliště obor kuchař, a tam mě přijali. Nemůžu říct, že by mě to vyloženě nebavilo (vaření mě baví), ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, že tohle není prostě to, co bych v životě chtěla dělat.

V sedmnácti letech jsem jela na misijní výjezd na Ukrajinu, a to byl moment, který rozhodl, že chci prostě něco jiného a něco víc. Začala jsem se zajímat o střední školy se zaměřením na sociální práci v kraji, kde jsem bydlela, a modlila jsem se za to. Našla jsem jednu školu vzdálenou asi pětačtyřicet kilometrů od místa mého bydliště, kde byly přijímačky jen z češtiny a byla tam možnost studia ruského jazyka, což jsem tehdy brala jako zelenou od Boha, protože jsem ruštinu milovala.

Ve třetím ročníku nás bylo pár, co jsme se rozhodli ve studiu pokračovat. Většina šla na nástavbu a já jsem šla znova na střední školu na čtyři roky. Přijímačky jsem udělala, tak jsem mohla začít studovat. Nebudu lhát - bylo to jedno z nejtěžších období mého života. Prožila jsem hodně stresu, hodně nervů, hodně pláče, hodně řečí typu "To jsme zvědaví, jestli to vůbec dotáhneš aspoň do toho čtvrťáku". Mockrát jsem to chtěla vzdát...

Ale přišel rok 2011, maturitní zkoušky, a já jsem navzdory všem a všemu úspěšně odmaturovala. Byla jsem neskutečně nervózní a modlila jsem se, abych si nevytáhla tu či onu otázku. Z každého předmětu jsem uměla jen něco, protože jsem se vůbec nemohla soustředit na učení. Když došlo na ústní zkoušky, vytáhla jsem si přesně ty otázky, které jsem buď neuměla, protože jsem se je neučila, nebo ty, o kterých jsem Bohu říkala, že si je vytáhnout nechci.

Tak například angličtina: "Bože, prosím, ať si nevytáhnu téma Austrálie a Kanada!!!"

A víte, co jsem si vytáhla? :-D Ano, přesně tak. Bylo to téma Austrálie a Kanada.

V psychologii jsem uměla zhruba prvních dvacet otázek. Vytáhla jsem si číslo třiadvacet. Jupí!! :-D

V češtině, kterou jsem měla ráda, jsem doufala, že si vytáhnu otázku ohledně knihy, kterou jsem coby povinnou četbu četla. Vytáhla jsem si Báječná léta pod psa od M. Viewegha. Dokážete si asi představit, jak moc jsem se těch dvacet minut na potítku potila. Protože prostě "Kdo je M. Viewegh???"

Možná si řeknete, že jsem se měla učit a nemusela jsem mít nervy, ale já jsem se opravdu učila. Jen moje tehdejší situace byla taková, že jsem neměla prostor učit se vždy. Boží milost se ale projevila v plné síle...

Z angličtiny jsem dostala dvojku. Dodnes nevím, jak se to stalo, ale vím, že mě zachránila jakási debata o klokanech a pronesení věty "I don´t like kangaroos" (Nemám ráda klokany).

Polovinu otázky v psychologii mi nadiktovala hodná paní učitelka - takže to bylo za tři.

No a český jazyk byl doopravdy zázrak. Zachránila mě slohová práce, protože ačkoli jsem milovala literaturu, neměla jsem kapacitu přečíst veškerou povinnou četbu. Dodnes si myslím, že výsledek k lepšímu ovlivnila také otázka učitelky češtiny, která se na mě dívala velice zkoumavým pohledem a s významně zdvihnutým obočím (čímž mi dávala najevo, že moc dobře ví, že jsem z té knihy viděla možná jen obrázek na internetu a že nám přece říkala, že pozná, kdo něco nečetl...). Její poslední otázka zněla: "Co všechno Michal Viewegh napsal?" Ehm... Nastala minuta ticha, kdy jsem se velice, ale opravdu velice pomaloučku opět podívala na učitelku, abych zjistila, že má na rtech potutelný úsměv a obočí zdvihnuté až do oblak. Říkala jsem si, že něco říct musím... Tak jsem odpověděla: "Hovno hoří." Reakci, která nastala, jsem skutečně nečekala. Učitelka vyprskla smíchy a předseda zkušební komise též. Ocenili, že aspoň něco si pamatuji. Takže čeština za čtyři. No ale odmaturovala jsem a byla jsem neskutečně vděčná Pánu Ježíši.

Když jsem doma řekla, že se hlásím na vysokou školu, opět mi někteří říkali, že se na to mám vykašlat, protože výška pro mě není a že ji beztak nedokončím, protože na to nemám.

Po maturitě jsem nastoupila do práce v sociálních službách, a v tomtéž roce mě přijali na veřejnoprávní vysokou školu v Praze. Jelikož jsem věděla, že tahle škola pro mě není, nenastoupila jsem tam.

Byla jsem také na přijímačkách na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, obor veřejnoprávní činnost, ale skončila jsem na velice pěkném 333. místě :-) O rok později jsem dělala přijímací zkoušky na dálkové studium na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, obor Pastorační a sociální práce. Dodnes si pamatuji ten den, kdy jsem se dívala na seznam přijatých a moje jméno bylo nad čarou. Wow! Nechápala jsem to... V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná a děkovala jsem Bohu (a chlubila se... že jo... jak jinak...).

Psal se rok 2012, když jsem začala studovat na vysoké škole. Bakalářský obor byl na tři roky. Každé úterý po práci jsem jezdila do Prahy a domů se vracela pozdě v noci. Někdy jsem jezdila i v sobotu a někdy i na více dní, když jsem zároveň měla nějaký kurz nebo školení.

Pak ale do mého života přišly okolnosti, které mě donutily studium přerušit. Měla jsem mít čtyři státní zkoušky a odevzdanou bakalářskou práci. Tu jsem odevzdala v květnu 2015 (psala jsem ji na téma "Sionismus a vznik Izraele"). Po neúspěšně složené státní zkoušce z Psychologie, kterou jsem dělala už v lednu, jsem se rozhodla, že si státnice rozdělím na dvě části. Dvě zkoušky v červnu a dvě v září plus obhajoba bakalářky (do toho jsem samozřejmě musela mít hotové všechny dílčí zkoušky a doplnit stanovený počet kreditů do indexu). Zkoušky v červnu jsem udělala (Psychologie a teologie). V létě jsem se nemohla moc učit, protože jsem řešila vážné problémy. V září jsem složila státní zkoušku z Pedagogiky, ale z hlavního předmětu Sociální politika a sociální práce ne. V lednu jsem též neuspěla. Pak jsem musela zkoušky několikrát odkládat, na nějaký čas jsem musela studium přerušit, a poté jej zase obnovovat. Pak, když už jsem chtěla jít ke státnicím a poslala jsem přihlášku, týden před zkouškami jsem zjistila, že mě zapomněli přihlásit a že ztratili moji bakalářskou práci. No... to už jsem byla trošku naštvaná.

Ale pak přišel rok 2018, a to byl poslední rok, kdy jsem měla poslední pokus složit zkoušku z hlavního předmětu. Kdybych ji do září toho roku neudělala nebo kdybych neuspěla, celé moje pět a půlleté studium by přišlo vniveč.

Můj život byl v té době tak nějak v troskách. Vztah s Bohem nulový a podpora bratrů a sester žádná. Kvůli okolnostem, které do mého života přišly, jsem nějakou dobu žila úplně mimo to, co pro mě Bůh připravil. Na Boha jsem však nikdy nezapomněla a vždycky jsem věděla, že je se mnou.

Pětadvacátého června 2018 jsem měla jet do Prahy ke státním zkouškám. Učila jsem se co to šlo. Po práci i během práce, když to bylo možné. V té době jsem v sociální sféře již nepracovala.

Byla jsem příliš nervózní a měla jsem strach, protože mi došlo, že pokud to neudělám, bude veškerá moje snaha pryč... Začala jsem se modlit. Ano, člověk se často nejvíc modlí, když je mu zle, což rozhodně není ideální, protože Bůh s námi chce mít vztah VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ bez ohledu na to, v jaké situaci nebo stavu se nacházíme. Prožívala jsem nepříjemné stavy beznaděje a plakala jsem, protože jsem byla unavená a učení mi nešlo. Ne vždy jsem se mohla soustředit, a ne vždy jsem se mohla učit.

Nastal den před zkouškou. Od rána mnou lomcovala nervozita. Odpoledne jsem něco hledala na internetu a podívala jsem se také na e-mail. Všimla jsem si, že mi přišel mail od jedné sestry, která se mi už hodně dlouho neozvala. Psala mi něco o sobě a o svém životě, o své práci. Vzpomínala na staré časy, kdy jsme se často vídaly, a kromě jiného byl v textu verš: Jeremiáš 29,11: Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.

Četla jsem ho několikrát a pořád dokola... znova a znova. A najednou jsem začala mít velkou radost a pocítila jsem nesmírnou úlevu... Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. A dokonce se mi ani nikdy předtím nestalo, že bych vnímala takový pokoj. Skutečně mnou prostoupil ten opravdový Boží SHALOM.

Ten den jsem si ještě párkrát pročetla učivo, ale pak jsem skripta zavřela. Šla jsem spát poměrně brzo. Ráno jsem vstala a měla jsem radost... Nervozita byla pryč. Cítila jsem takové lehké napětí, ale nebyl to nepokoj, který člověk cítí, když ví, že o něco jde... Bylo to jiné. V autobuse jsem usnula, a to i přesto, že jsem věděla, že nestihnu úvodní prezentaci kvůli tomu, že autobus měl zpoždění. Místo toho, abych se učila, jsem prostě spala. Kus před Prahou jsem volala kolegovi z předchozího zaměstnání, který též dělal státnice, jestli by mě mohl omluvit, že přijdu později, a on mě uklidnil, že se nic neděje a že mě omluví.

Když jsem dorazila na zkoušky, na chodbě panovala všeobecná kolektivní nervozita a panika, a také o mě se opět pokoušela, ale nepovedlo se jí to :-) V rychlosti jsem si ještě pročítala otázky, a pak se otevřely dveře, v nich se objevila paní profesorka a řekla: "Prosím kolegyni Čálkovou, aby si přišla vylosovat otázky."

Neměla jsem už čas přemýšlet. Dala jsem to do Božích rukou (na chodbě jsem se modlila v podstatě pořád) a šla jsem. Vylosovala jsem si dvě otázky - a nikoli roztřesenou rukou. Šla jsem tam s tím, že prostě..., nevím ani, jak to popsat..., usmívala jsem se a byla jsem zvědavá, jakou otázku si vylosuji (jo, byla jsem dokonce připravená i na takové nepříjemné otázky jako třeba Hospodářská politika, Evropská unie atd.).

Zkoušející mi sdělila, že pod čísly, která jsem si vylosovala, se skrývají otázky Syndrom CAN (to je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte) a Supervize. Moje reakce byla velmi široký úsměv a myšlenka COŽE??? TO JAKO FAKT? Zkoušející se též široce usmála a pobídla mě, abych se posadila a dvacet minut se připravovala. Při přípravě jsem popsala papír formátu A4 z obou stran. Pak jsem přišla na řadu a mluvila jsem... Jo, já jsem FAKT mluvila. A dokonce tak, že zkoušející pokyvovali hlavami a jen sem tam se mě na něco zeptali. Společně jsme se i zasmáli...

Bylo po zkoušce a já jsem měla ještě tři a půl hodiny času do vyhlášení výsledků. Šla jsem si sednout do nedaleké kavárny a počkala jsem tam, až mi zavolá kolega, že má po zkoušce, abych mu sdělila, kde jsem, a abychom si u kávy řekli veškeré naše dojmy. Už jsem tušila, že tentokrát nepohořím, protože jsem opravdu mluvila a celkem souvisle. Byla jsem samozřejmě napjatá, jak to všechno dopadne, a už jsem to chtěla mít za sebou... My všichni jsme to chtěli mít už za sebou.

Ovšem takové výsledky jsem nečekala. Vzhledem k zákonu o GDPR se výsledky nevyhlašovaly hromadně, ale jednotlivě. Po výzvě jsem vešla do zkušební místnosti se zatajeným dechem. Zavřela jsem dveře, stoupla si před zkušební komisi, která též stála, a usmála jsem se. A v ten moment se ke mně doslova přiřítil předseda komise s napřaženou pravicí se slovy: "Gratuluji vám, paní kolegyně, k excelentnímu výkonu!" A za ním se vydali i ostatní, aby mi gratulovali a potřásli rukou. Nechápala jsem to :-D Zeptala jsem se pana profesora, co mám tedy za známku, a on mi se smíchem odpověděl: "No áčko přece!" Když jsem podepisovala papír, kde byla uvedena moje známka, ptala jsem se jich ještě dvakrát, jestli to je vážně pravda. A hodný pan profesor se smíchem odvětil: "No, jestli to áčko nechcete, můžeme to ještě změnit." Načež jsem mu velice rychle opáčila, že se rozhodně nic měnit nebude :-) BOŽE, DĚKUJU!!! znělo mi v hlavě tak nahlas, že jsem to pak nahlas i řekla :-), a dodnes Mu děkuji.

Když jsem vyšla ze třídy, okamžitě se na mě slétli moji spolubojovníci ve studiu s otázkou:

"Tak co?"

A kolega, který své výsledky ještě neznal, se zeptal:

"Máš to, ne?"

"Jo, mám to. Mám áčko!" odpověděla jsem.

Kolega byl též úspěšný. A tak jsme si všichni gratulovali a byli jsme rádi, že je to už za námi.

Byl to boj. Velký boj. Místo tří let to bylo pět a půl roku dálkového studia. Nespočet cest do Prahy, nespočet hodin strávených učením, psaním seminárek, esejí, bakalářky - do toho zaměstnání a další věci a aktivity, problémy, ale i hezké věci (například cesta do Izraele :-)). Ale boj byl nakonec úspěšně dobojován. A to vše jen díky obrovské Boží milosti, shovívavosti a Jeho lásce! Díky Božímu milosrdenství a slitování!

V tomtéž roce dokončila studium i moje sestra Lucka. Byla jsem na ni neskutečně hrdá a jsem dodnes, protože dokázala navzdory všem okolnostem, v nichž se nacházela, překonat nemožné. Díky Pánu i za ni!

Tolik let jsem poslouchala, že ze mě nikdy nic nebude a že nic nezvládnu. Tolikrát jsem to chtěla vzdát. Tolikrát jsem si zasloužila, aby mi Bůh všechno vzal a nechal mě v tom, ale Boží láska přesahuje naše chápání...

Poslední možný rok složení státní zkoušky a obhajoby bakalářky. Poslední možnost absolvovat zkoušku z hlavního předmětu. Jedna jediná poslední možnost. Stála jsem na vratkém laně a mohla jsem kdykoli spadnout do propasti, ale Bůh pode mě položil svoji ruku, byl mi stínem po pravici, byl se mnou a nikdy ze mě nespustil svůj zrak. Převedl mě po tom laně, otevřel mi dveře a dovolil mi vejít do nových věcí.

Ještě půl roku mi trvalo, než jsem pochopila, že mě nikdy neopustil a nikdy neopustí, a že to, co mi v životě tak moc chybí, je Jeho blízkost. Po půl roce po této události jsem před Ním znovu klečela a v pláči prosila o odpuštění, že jsem si těch několik let žila po svém... A Bůh mi odpustil a přijal mě zpět do svého náručí.

Neumím si představit život bez Něj, a ani si to představovat nechci. A to nejen proto, co vše pro mě udělal, dělá a bude dělat, nejen proto, jak moc je věrný a jak moc jsou pravdivá Jeho slova a zaslíbení nám daná, ale prostě proto, že nikdy nikdo mě nebude milovat tak jako On. A proto, že já miluji Jeho.

Chvála Bohu!