Svědectví o Boží lásce

Už od dětství jsem se cítila neustále odstrkovaná, přestože jsem měla mnohem více pozornosti než třeba moje mladší sestra. Hodně věcí jsem si dávala za vinu, i když jsem za ně vlastně ani nemohla. Například to, že moje sestra nemohla vídat našeho tátu a babičku s dědou nebo že jsme nikdy neměli moc peněz. Nevím, kde přesně vznikly tyto pocity viny, vím ale, čím to bylo později stoprocentně umocněno.

Na základní škole jsme se sestrou prožívaly šikanu. Sestra pak přestoupila na jinou školu a zlepšilo se to, ale já jsem byla stále terčem nějakých posměšků a ústrků, i když jsem nic neprovedla. Jednou jsem byla moc tlustá, podruhé moc blbá, pak zase až moc chytrá... Nejvíce ale spolužáci, a někdy i lidé mimo školu, útočili na můj vzhled.

Když jsem šla po dokončení základky na učiliště, měla jsem doslova hrůzu z toho, co bude. Už jsem nechtěla být to páté kolo u vozu (někdy až desáté), nechtěla jsem, aby se mi neustále někdo posmíval. Pořád jsem musela myslet na to, jak to udělat, abych vypadala jinak a aby mě lidé spíše obdivovali, než aby se mi posmívali. Jak to udělat, aby bývalí spolužáci na mně uviděli nějakou změnu a řekli si WOW! Jak to udělat, aby mě měl někdo přirozeně a bez podmínek rád.

Přišly chvíle, kdy jsem jedinou možnost viděla v tom, jít poprosit o pomoc na "nejvyšší místa". Nebyla jsem tou dobou křesťanka, ale věděla jsem, že "něco nad námi" je (asi hodně lidí to tak vnímalo, než poznalo Pána Ježíše). Párkrát jsem zašla do katolického kostela a prosila Boha, aby mi, jestli tedy existuje, pomohl, abych na učilišti měla kamarády a aby se mi už nesmáli (někdy jsem stála u obrovské sochy Ježíše na kříži a čekala, až na mě mrkne na znamení toho, že všecko bude oukej... no...).

Ale byla skoro půlka prázdnin, začátek nástupu do školy se pomalu blížil a můj stres sílil. V té době jsem začala číst román pro náctileté dívky (a dodnes nechápu, jak někdo mohl dovolit, aby taková kniha byla dostupná mládeži!). Nemá smysl popisovat děj této knihy, ale to důležité, co chci říct, je, že jsem v ní našla návod na to, jak se stát anorektičkou. A podle návodu jsem se začala řídit. Během neuvěřitelně krátké doby jsem zhubla třináct kilogramů, a pak to šlo ještě dál... Začalo se mi to líbit, protože kluci na mě koukali jinak, bývalí spolužáci na mě koukali jinak, a skutečně u nich nastal takový ten WOW efekt, a noví spolužáci mě tolik nestírali...

Jo, ze začátku to bylo fajn. Ale čím víc jsem tomu propadala, tím více byla pohlcena moje mysl a začalo to ovlivňovat i moje chování. Začala jsem přicházet o kamarádky a stala jsem se opět terčem posměchu. Tentokrát ale proto, že jsem byla moc hubená a divná... Diagnóza zněla mentální anorexie. Věřím tomu, že už tehdy Bůh ve mně pracoval, protože asi za půl roku, někdy okolo Vánoc, se ve mně něco pohnulo a já jsem si řekla, že už tahle dál žít nechci... Začala jsem znovu postupně jíst. A přibírat. A poslouchat, jaká jsem a nejsem... Byla jsem z toho často smutná, protože jsem nevěděla, co mám udělat pro to, abych mohla konečně někam normálně zapadnout a aby mě měl někdo rád bez jakýchkoli podmínek.

V květnu dalšího roku jsem uvěřila v Boha a přijala Pána Ježíše do svého života. Věci v mém životě se přirozeně začaly pomalu měnit. Najednou jsem měla i nějaké přátele, lidé se se mnou bavili s úctou, neposmívali se mi... Ale pořád mi něco chybělo. Stále jsem měla pocit, že je něco špatně a že si musím lásku a kamarádství nějak zasloužit. Dokonce i tu Boží lásku.

Krátce po tom, co jsem uvěřila, jsem se jedno nedělní ráno kvůli něčemu pohádala s mámou. Pamatuji si, že jsem se cítila hrozně, a tak jsem šla do ložnice, zavřela za sebou dveře a řekla jsem Bohu:

"Bože, já vím, že mě miluješ, ale já to potřebuju i slyšet. Potřebuju, abys mi řekl, že mě miluješ, i když jsem tak špatná."

Poté jsem odešla na shromáždění. Seděla jsem více vzadu a pozorovala lidi, které jsem ještě moc neznala. Blížil se čas chval a lidé se pomalu usazovali na místa. Do místnosti vstoupil vysoký muž, kterého jsem viděla poprvé v životě a on mě též. Sedl si na židli přede mnou.

Chvály začaly, já jsem je tehdy ještě moc neznala, tak jsem zpívala jen občas, a chvilkami jsem myslela na to, jestli mě Bůh doopravdy miluje.

Po skončení chval a úvodních slov muž, co seděl přede mnou, vstal, šel dopředu a požádal o mikrofon. Chvíli se díval po přítomných a pak řekl:

"Bůh mi dal pro někoho slovo. Nevím, jestli je to pro jednoho člověka nebo pro více lidí, ale to slovo zní: JÁ TĚ MILUJI. JIŽ JSEM TI TO DOKÁZAL A DOKAZUJI TI TO KAŽDÝ DEN. NEBOJ SE. JÁ JSEM ALFA I OMEGA. KAŽDÝ VLAS NA TVÉ HLAVĚ MÁM PEVNĚ VE SVÝCH RUKÁCH."

Seděla jsem a poslouchala s překvapeným výrazem to, co ten člověk říkal. Nejdřív jsem si myslela, že to se mě netýká, ale pak mi velice rychle došlo, že mi Bůh odpověděl na to, co jsem mu ráno řekla. Byla jsem v šoku, ale šťastná a taková... jakoby na obláčku... :-) Bylo to poprvé, co ke mně Bůh promluvil tímto způsobem a tak jasně, zřetelně a konkrétně. Poprvé, kdy mi sám Bůh řekl, že mě opravdu miluje!!

Asi za dva roky poté jsem byla na konferenci pro besídkáře - služebníky dětem. V průběhu konference byl i čas pro osobní modlitby. Šla jsem do jednoho rohu sálu, kde nikdo nebyl, otočila jsem se ke zdi a šeptem jsem začala mluvit k Bohu:

"Bože, já vím, že moje kroky nejdou dobře, že jdu špatně. Můžeš mě i přesto milovat?" Kromě toho jsem Mu řekla ještě další věci. V sále hrály docela nahlas chvály, a já na druhém konci místnosti, kde nikdo nebyl, jsem k Bohu šeptala. Nemohl mě slyšet nikdo kromě Boha. Po chvilce jsem viděla, jak jdou ke mně dvě starší sestry. Když stály přede mnou, jedna z nich řekla:

"Maruško, Bůh nám dal pro tebe slovo, a to slovo zní takto: JÁ VÍM, ŽE TVOJE KROKY NEJDOU VŽDYCKY DOBŘE, ŽE JDEŠ ŠPATNĚ, ALE JÁ TĚ I PŘESTO MILUJI, PROTOŽE JSI MOJE DÍTĚ." V té chvíli jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo... Slovo od Pána Boha pak pokračovalo ještě dál. Řekl mi, že jsem pro Něj vzácnější než diamant a krásnější než nejkrásnější květina. V mysli i srdci mi utkvělo to, že Bůh mi znovu řekl, že mě miluje. Někdy se opravdu divím a nedokážu pochopit tu neskutečnou hloubku Jeho lásky, ale věřím Mu.

Bůh miluje mě, miluje tebe, miluje nás. Navěky.

Jeho láska je bezpodmínečná. Nemusíme si ji zasloužit. Bůh nás prostě miluje, protože jsme Jeho děti a On je náš Otec. Svou lásku k nám dokázal tím, že poslal svého Syna Pána Ježíše Krista, aby za nás zemřel a svou smrtí zaplatil za naše hříchy, abychom nemuseli jít do zahynutí, ale abychom mohli být s Ním... Abychom měli život v plnosti Boží přítomnosti, abychom se nebáli, i když to bude vypadat, že jsme sami...

Navzdory tomu, co říká svět, Boží láska je pravdivá a neměnná.

Římanům 8, 38-39: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Amen.